Zdravím, přátelé

jelikož je začátek prosince, rozhodla jsem se shrnout můj listopad. Když jsem v listopadu absolvovala jednu ze svých návštěv u terapeutky, po jejím dotazu co jsem přes týden dělala, mi vlastně došlo, že si téměř nic z toho nedokážu vybavit. Od té doby jsem si začala zapisovat nějaké své dny, co jsem dělala a jak jsem se cítila. Takže si vlastně shrneme tak půlku listopadu, protože první půlku si nepamatuju. 

Taktéž jsem si všimla, že mi dny splývají do sebe a je pro mě složitější si uvědomit, co je za den. Jsem schopna procházet dny, aniž bych si uvědomila jaký den vlastně je, dokud se o tom někdo nezmíní. To se potom na mé tváři objeví zmatený a nechápající výraz. Je to jako kdybych těmi dny pouze tiše proplouvala. Nemůžu říct, že mi to nějak škodí, ale myslím, že po návratu do školy mi to lehce škodit začne. Odevzdávání úkolů do různých termínů, přehled o rozvrhu a tak různě.

Listopad uběhl jako voda, nedávno bylo prvního a teď už je tu začátek prosince a máme druhou adventní neděli. Mám-li být upřímná, nejsem zrovna Vánoční typ. Dárky a koledy mi nic moc neříkají, spíš se mi to protiví. Čas raději trávím zalezlá v pokoji a na nějaký stresování o Vánocích a co komu koupit za dárky, bych nejraději zapomněla. Pokud mám však odečíst tohle všechno, nakonec jsem ráda za všechen strávený čas s rodinou, ačkoliv tomu předbíhá spousta stresu a někdy i hádek.

Můj táta měl narozeniny. Společně s rodinou jsme to oslavili i s jeho pár kamarády. Takový klasický přátelský setkání, řekla bych ve zkratce. Popíjelo se, povídalo, jedli se jednohubky. Byť jsem jen popíjela jahodový džus a místo jednohubek s česnečkou jsem měla suchej rohlík, protože mě už druhý den extrémně bolel žlučník, všechen čas jsem si s rodinou užila. 

Můj spánek se hodně rozházel, až to jednu chvíli vypadalo na poruchu spánku, ale tiše doufám, že to na ní opravdu jen vypadá a já to mám jenom nějak posunutý. Pro některý lidi byla pozdě jedna ráno, pro některý tři a pro mě to bylo pět, což samozřejmě následovalo pozdním vstáváním. Přes den jsem toho moc nenajedla a nemůžu říct, že by se to nějak zlepšilo. Dvakrát se mi v záchvatu úzkosti podařilo relapsnout, díky čemuž jsem se cítila trochu provinile, ale říct jsem to nemohla nikomu, protože bych se cítila ještě hůř. Po druhém relapsu jsem se nakonec svěřila kamarádce, která mě podpořila a já byla ráda, že ze mě neudělala špatnýho a sobeckýho člověka.

Celý dny mě provázela úzkost, kterou jsem se snažila zahnat různými aktivitami, jako je třeba malování, které mi vlastně docela pomohlo, ale teď už na něj nemám tolik náladu. Mohu ale s klidem říct, že mě to aspoň na chvíli zvládlo uvolnit. Když teď tak píšu, vlastně si uvědomuju, že tolik těch aktivit zas asi nebylo. Sem tam jsem přespala u kamrádky nebo se věnovala focení, ale i tak mě úzkost neopustila. 

V den, kdy nás pustili na praxe, jsem v noci nebyla schopná naspat ani hodinu, což pro moje tělo znamenalo příval kofeinu, závratě a následný vytuhnutí na gaučíku ve školním ateliéru. Nedá se říct, že bych se po šlofíku cítila úplně fresh, ale pomohlo mi to po zbytek dne fungovat lépe. S myšlenkou, že si spánek aspoň trochu urovnám jsem jela domů, ale o jedné ráno mě moje tělo přesvědčilo o opaku a já znovu nemohla usnout, ačkoliv jsem ánavu cítila. 

Po zbytek celýho listopadu mi bylo tak nějak smutno a úzko, přičemž cítím, že se toho jen tak nezbavím a každodenní úzkost mě bude pronásledovat i v prosinci. Napadlo mě, že to možná může být spojené s mojí poruchou příjmu potravy. Možná mám úzkosti z přibírání a z toho, kolik jídla můžu a musím sníst, abych náhodou nepřibrala. Jenže nejhorší na tomhle celém je, že s tím nechci bojovat. Ještě jsem nenarazila do zdi, abych si řekla, že je čas přestat.

Nějak takhle probíhal můj listopad. V úzkostech, s pláčem a téměř neustále zavřená doma, ve vlastním světě s nedostatkem energie.

Ivy&Don

Zdravím, přátelé

rozhodla jsem se obnovit tenhle blog, i když o něm nikdo nikdy nevěděl. Psala a píšu si sem spíš pro sebe a myslím, že tak to bude i nadále. Psávala jsem sem, když mi bylo okolo třinácti. Co se třináctiletý holce může honit hlavou? Pokud naleznu něco z těchto let, kroutím hlavou a jsem ráda, že je mám za sebou. Jenže tolik roků od mých třinácti neuběhlo. Touhle dobou mi je šestnáct, což není moc, ale já vidím posun. Hlavně co se týče mých myšlenek, uvažování nebo názorů. Jenže s nabývajícím věkem přicházejí i jiné komplikace, jako například emocionální nestabilita. Psycholožka říkala, že v mých letech je to normální a že za rok se to může zase změnit. Má pravdu, ale já se spíš bojím toho, že se to nezmění. Mám podezření na úzkosti a lehký deprese. Za dva týdny jdu na psychologický vyšetření a já se konečně po letech dovím, co mi je. Vždycky mi bylo jasný, že jsem v nepořádku, ale nebyla jsem schopná se posouvat rychleji a tak teď, po několika letech jsem k tomu došla a já konečně zjistím, co se mnou je. Mám z toho trochu obavy, ale na druhou stranu jsem ráda, že už budu vědět, na čem jsem a budu si aspoň něčím jistá. Celej tenhle proces od psycholožky až k vyšetření pro mě byl neskutečně náročnej. Nejsem zvyklá se otvírat lidem okolo sebe, natož rodině. Psychologa jsem se po dvou rocích, co se věci rapidně zhoršily, rozhodla vyhledat sama. Necelej půl rok jsem tam chodila bez vědění rodičů. Nedokážu říct, jestli mi skutečně pomáhá. Je fajn si popovídat, ale k čemu je to povídání, pokud mi nepomůže se nasměrovat na správnej směr? Momentálně mám jen chuť všechno vzdát a prospat celou dekádu. Na druhou stranu, když prospím celou dekádu, co se změní? Vzbudím se a všechno bude stejný, protože místo toho, abych na sobě pracovala, jsem spala. Je to těžký a vyčerpávající. Každym dnem si přijdu víc a víc unavená. Jediný pozitivum za kterým hledím do dálky jsou moje diagnózy. 

Co se týče ostatních věcí, spánek, pokud teda nějaký zrovna mám, už taky dlouhý měsíce nemám kvalitní. Moje tělo je oslabený a nejhorší je, že si za to můžu sama. Za poslední rok se mi znovu vyvinula porucha přijmu potravy, o které jsem si myslela, že jí mám z krku, jenže se mi to neustále střídá jak na houpačce. Jednou mám pocit, že to mám z krku a po druhé jsem ztracená v tomhle nekonečnym bludišti hladovění. Po čase mi došlo, že jakmile se do takové věci namočíme jednou, už se nikdy na 100% neusušíme. A pokud jo, tak to bude dlouhá a náročná cesta. Můj problém je takový, že já se momentálně usušit ani nechci. Chci dosáhnout váhy, po které tolik toužím. Dost pravděpodobně to souvisí i s mojí nespavostí, u čehož se není čemu divit. Tyhle dvě věci bývají dost často spojovaný.

Perou se ve mně dvě stránky. Jsou to úplný protiklady. Psycholožce jsem řekla, že se mezi sebou hádají moje pravá a levá mozková hemiféra. No ta to připrovnala spíš k princezně a k nějaké příšeře, která se snaží princeznu sežrat. Mám trochu pocit, že příšera tý princezně už ukousla hlavu. Každej máme svoje příšery. Držíme je na řetězech a je na nás, jak pevně je k nim přivážeme. Moje příšera se hodně cuká a vlastně je docela navolno, jenže já teď nemám sílu na to, abych řetězy utáhla. Princezna se s příšerou neustále hádá a mě nakonec zaslepí pocity příšery. Perou se ve mně dvě emoce. Chovám k sobě nenávist, ale princezna mi namlouvá, že jsem hodnej člověk a že si zasloužím jen to dobré. Bohužel z nějakýho neznámýho důvodu mě přesvědčí většinou příšera, která mi namlouvá, jak jsem komplikovaná a proč by mě měl někdo vůbec rád. Princezna raději už tak často nevylejzá, protože se příšery bojí. Pro mě to znamená to, že jsem řízená příšerou a princeznu slyším odněkud z dálky.

Možná by bylo fajn si tu příšeru pojmenovat, stejně tak princeznu. Přece jen to bude lepší, než opakovat furt tyhle dvě stejná slova. Myslím, že příšera by se mohla jmenovat Don. Upřímně ani nevím, jak mě to napadlo, prostě se mi to objevilo v hlavě. A princezna bude Ivy. Je naivní, ale srdce má ze zlata.

Nejvíc mě štve fakt, že mě Don zaslepil. Zaslepil mě vlastníma negativníma emocema a já kvůli němu teď nejsem schopná vidět, že mě někdo může mít dooopravdy rád. Kvůli němu si nedokážu připustit, že ne všichni jsou zlí a chtějí mě podrazit. Každej den mi namlouvá, jak se se mnou mí blízcí kamarádi baví jen z lítosti a vyvolává ve mně pochyby i v těch největších malichernostech. Don mě udělal slepou a teď je mýma očima on, řídí mě. Vlastně mám pocit, že mi sežral celou hlavu. Tak se jím pomalu nechám zžírat a čekám, kdy mi sežere nohy, abych před ním nemohla utýct. Jsem ale ráda, že i když se Ivy bojí, tak občas vyleze, aby nakopala Dona do zadku a on na chvíli zmizel. Ivy je úžasná. 
Pomáhá mi věřit, že tyhle spory vyřeším a že se Dona zbavím. 

Chtěla bych uvažovat sama za sebe, ale to asi nebude zas tak snadný. Ostatně Ivy a Don jsou jako malí stvoření na mých ramenech, převlečení za anděla a čertíka, akorát tak ve stokrát horším podání a taky mi nesídlí na ramenech, ale v hlavě. Doufám, že jednou jejich osobnosti budou vyvážený a jedinej, koho budu poslouchat, budu já sama. Budu koukat, mluvit a činit sama za sebe. Nemám chuť teď bojovat, ale i přesto nějak věřím, že to zvládnu.

A takhle to, přátelé, funguje v mojí hlavě.