Zdravím, přátelé

jelikož je začátek prosince, rozhodla jsem se shrnout můj listopad. Když jsem v listopadu absolvovala jednu ze svých návštěv u terapeutky, po jejím dotazu co jsem přes týden dělala, mi vlastně došlo, že si téměř nic z toho nedokážu vybavit. Od té doby jsem si začala zapisovat nějaké své dny, co jsem dělala a jak jsem se cítila. Takže si vlastně shrneme tak půlku listopadu, protože první půlku si nepamatuju. 

Taktéž jsem si všimla, že mi dny splývají do sebe a je pro mě složitější si uvědomit, co je za den. Jsem schopna procházet dny, aniž bych si uvědomila jaký den vlastně je, dokud se o tom někdo nezmíní. To se potom na mé tváři objeví zmatený a nechápající výraz. Je to jako kdybych těmi dny pouze tiše proplouvala. Nemůžu říct, že mi to nějak škodí, ale myslím, že po návratu do školy mi to lehce škodit začne. Odevzdávání úkolů do různých termínů, přehled o rozvrhu a tak různě.

Listopad uběhl jako voda, nedávno bylo prvního a teď už je tu začátek prosince a máme druhou adventní neděli. Mám-li být upřímná, nejsem zrovna Vánoční typ. Dárky a koledy mi nic moc neříkají, spíš se mi to protiví. Čas raději trávím zalezlá v pokoji a na nějaký stresování o Vánocích a co komu koupit za dárky, bych nejraději zapomněla. Pokud mám však odečíst tohle všechno, nakonec jsem ráda za všechen strávený čas s rodinou, ačkoliv tomu předbíhá spousta stresu a někdy i hádek.

Můj táta měl narozeniny. Společně s rodinou jsme to oslavili i s jeho pár kamarády. Takový klasický přátelský setkání, řekla bych ve zkratce. Popíjelo se, povídalo, jedli se jednohubky. Byť jsem jen popíjela jahodový džus a místo jednohubek s česnečkou jsem měla suchej rohlík, protože mě už druhý den extrémně bolel žlučník, všechen čas jsem si s rodinou užila. 

Můj spánek se hodně rozházel, až to jednu chvíli vypadalo na poruchu spánku, ale tiše doufám, že to na ní opravdu jen vypadá a já to mám jenom nějak posunutý. Pro některý lidi byla pozdě jedna ráno, pro některý tři a pro mě to bylo pět, což samozřejmě následovalo pozdním vstáváním. Přes den jsem toho moc nenajedla a nemůžu říct, že by se to nějak zlepšilo. Dvakrát se mi v záchvatu úzkosti podařilo relapsnout, díky čemuž jsem se cítila trochu provinile, ale říct jsem to nemohla nikomu, protože bych se cítila ještě hůř. Po druhém relapsu jsem se nakonec svěřila kamarádce, která mě podpořila a já byla ráda, že ze mě neudělala špatnýho a sobeckýho člověka.

Celý dny mě provázela úzkost, kterou jsem se snažila zahnat různými aktivitami, jako je třeba malování, které mi vlastně docela pomohlo, ale teď už na něj nemám tolik náladu. Mohu ale s klidem říct, že mě to aspoň na chvíli zvládlo uvolnit. Když teď tak píšu, vlastně si uvědomuju, že tolik těch aktivit zas asi nebylo. Sem tam jsem přespala u kamrádky nebo se věnovala focení, ale i tak mě úzkost neopustila. 

V den, kdy nás pustili na praxe, jsem v noci nebyla schopná naspat ani hodinu, což pro moje tělo znamenalo příval kofeinu, závratě a následný vytuhnutí na gaučíku ve školním ateliéru. Nedá se říct, že bych se po šlofíku cítila úplně fresh, ale pomohlo mi to po zbytek dne fungovat lépe. S myšlenkou, že si spánek aspoň trochu urovnám jsem jela domů, ale o jedné ráno mě moje tělo přesvědčilo o opaku a já znovu nemohla usnout, ačkoliv jsem ánavu cítila. 

Po zbytek celýho listopadu mi bylo tak nějak smutno a úzko, přičemž cítím, že se toho jen tak nezbavím a každodenní úzkost mě bude pronásledovat i v prosinci. Napadlo mě, že to možná může být spojené s mojí poruchou příjmu potravy. Možná mám úzkosti z přibírání a z toho, kolik jídla můžu a musím sníst, abych náhodou nepřibrala. Jenže nejhorší na tomhle celém je, že s tím nechci bojovat. Ještě jsem nenarazila do zdi, abych si řekla, že je čas přestat.

Nějak takhle probíhal můj listopad. V úzkostech, s pláčem a téměř neustále zavřená doma, ve vlastním světě s nedostatkem energie.