Ivy&Don

Zdravím, přátelé

rozhodla jsem se obnovit tenhle blog, i když o něm nikdo nikdy nevěděl. Psala a píšu si sem spíš pro sebe a myslím, že tak to bude i nadále. Psávala jsem sem, když mi bylo okolo třinácti. Co se třináctiletý holce může honit hlavou? Pokud naleznu něco z těchto let, kroutím hlavou a jsem ráda, že je mám za sebou. Jenže tolik roků od mých třinácti neuběhlo. Touhle dobou mi je šestnáct, což není moc, ale já vidím posun. Hlavně co se týče mých myšlenek, uvažování nebo názorů. Jenže s nabývajícím věkem přicházejí i jiné komplikace, jako například emocionální nestabilita. Psycholožka říkala, že v mých letech je to normální a že za rok se to může zase změnit. Má pravdu, ale já se spíš bojím toho, že se to nezmění. Mám podezření na úzkosti a lehký deprese. Za dva týdny jdu na psychologický vyšetření a já se konečně po letech dovím, co mi je. Vždycky mi bylo jasný, že jsem v nepořádku, ale nebyla jsem schopná se posouvat rychleji a tak teď, po několika letech jsem k tomu došla a já konečně zjistím, co se mnou je. Mám z toho trochu obavy, ale na druhou stranu jsem ráda, že už budu vědět, na čem jsem a budu si aspoň něčím jistá. Celej tenhle proces od psycholožky až k vyšetření pro mě byl neskutečně náročnej. Nejsem zvyklá se otvírat lidem okolo sebe, natož rodině. Psychologa jsem se po dvou rocích, co se věci rapidně zhoršily, rozhodla vyhledat sama. Necelej půl rok jsem tam chodila bez vědění rodičů. Nedokážu říct, jestli mi skutečně pomáhá. Je fajn si popovídat, ale k čemu je to povídání, pokud mi nepomůže se nasměrovat na správnej směr? Momentálně mám jen chuť všechno vzdát a prospat celou dekádu. Na druhou stranu, když prospím celou dekádu, co se změní? Vzbudím se a všechno bude stejný, protože místo toho, abych na sobě pracovala, jsem spala. Je to těžký a vyčerpávající. Každym dnem si přijdu víc a víc unavená. Jediný pozitivum za kterým hledím do dálky jsou moje diagnózy. 

Co se týče ostatních věcí, spánek, pokud teda nějaký zrovna mám, už taky dlouhý měsíce nemám kvalitní. Moje tělo je oslabený a nejhorší je, že si za to můžu sama. Za poslední rok se mi znovu vyvinula porucha přijmu potravy, o které jsem si myslela, že jí mám z krku, jenže se mi to neustále střídá jak na houpačce. Jednou mám pocit, že to mám z krku a po druhé jsem ztracená v tomhle nekonečnym bludišti hladovění. Po čase mi došlo, že jakmile se do takové věci namočíme jednou, už se nikdy na 100% neusušíme. A pokud jo, tak to bude dlouhá a náročná cesta. Můj problém je takový, že já se momentálně usušit ani nechci. Chci dosáhnout váhy, po které tolik toužím. Dost pravděpodobně to souvisí i s mojí nespavostí, u čehož se není čemu divit. Tyhle dvě věci bývají dost často spojovaný.

Perou se ve mně dvě stránky. Jsou to úplný protiklady. Psycholožce jsem řekla, že se mezi sebou hádají moje pravá a levá mozková hemiféra. No ta to připrovnala spíš k princezně a k nějaké příšeře, která se snaží princeznu sežrat. Mám trochu pocit, že příšera tý princezně už ukousla hlavu. Každej máme svoje příšery. Držíme je na řetězech a je na nás, jak pevně je k nim přivážeme. Moje příšera se hodně cuká a vlastně je docela navolno, jenže já teď nemám sílu na to, abych řetězy utáhla. Princezna se s příšerou neustále hádá a mě nakonec zaslepí pocity příšery. Perou se ve mně dvě emoce. Chovám k sobě nenávist, ale princezna mi namlouvá, že jsem hodnej člověk a že si zasloužím jen to dobré. Bohužel z nějakýho neznámýho důvodu mě přesvědčí většinou příšera, která mi namlouvá, jak jsem komplikovaná a proč by mě měl někdo vůbec rád. Princezna raději už tak často nevylejzá, protože se příšery bojí. Pro mě to znamená to, že jsem řízená příšerou a princeznu slyším odněkud z dálky.

Možná by bylo fajn si tu příšeru pojmenovat, stejně tak princeznu. Přece jen to bude lepší, než opakovat furt tyhle dvě stejná slova. Myslím, že příšera by se mohla jmenovat Don. Upřímně ani nevím, jak mě to napadlo, prostě se mi to objevilo v hlavě. A princezna bude Ivy. Je naivní, ale srdce má ze zlata.

Nejvíc mě štve fakt, že mě Don zaslepil. Zaslepil mě vlastníma negativníma emocema a já kvůli němu teď nejsem schopná vidět, že mě někdo může mít dooopravdy rád. Kvůli němu si nedokážu připustit, že ne všichni jsou zlí a chtějí mě podrazit. Každej den mi namlouvá, jak se se mnou mí blízcí kamarádi baví jen z lítosti a vyvolává ve mně pochyby i v těch největších malichernostech. Don mě udělal slepou a teď je mýma očima on, řídí mě. Vlastně mám pocit, že mi sežral celou hlavu. Tak se jím pomalu nechám zžírat a čekám, kdy mi sežere nohy, abych před ním nemohla utýct. Jsem ale ráda, že i když se Ivy bojí, tak občas vyleze, aby nakopala Dona do zadku a on na chvíli zmizel. Ivy je úžasná. 
Pomáhá mi věřit, že tyhle spory vyřeším a že se Dona zbavím. 

Chtěla bych uvažovat sama za sebe, ale to asi nebude zas tak snadný. Ostatně Ivy a Don jsou jako malí stvoření na mých ramenech, převlečení za anděla a čertíka, akorát tak ve stokrát horším podání a taky mi nesídlí na ramenech, ale v hlavě. Doufám, že jednou jejich osobnosti budou vyvážený a jedinej, koho budu poslouchat, budu já sama. Budu koukat, mluvit a činit sama za sebe. Nemám chuť teď bojovat, ale i přesto nějak věřím, že to zvládnu.

A takhle to, přátelé, funguje v mojí hlavě.